Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když v roce 2011 ohlašoval Leif Edling album „Psalms For The Dead“ jako úplně poslední v diskografii jeho životního díla CANDLEMASS s tím, že odteď už se kapela bude věnovat výhradně občasnému živému hraní, bylo celkem jasné, že u tohoto prohlášení dlouho nezůstane. Vždyť kdo by také proslulému švédskému umělci a duchovnímu otci téhle žijící doommetalové legendy (která byla dokonce vloni v hlasování prestižního magazínu Sweden Rock Magazin zvolena za největší švédskou hard rock/metalovou skupinu všech dob) uvěřil, že se mu chce na odpočinek, když je mu „teprve“ padesát?
Nejspíš jen bloud a třasořitka, který nikdy neslyšel, kolik krásy a hloubky je obsaženo v pravém „candlemassovském“ riffu, těžkém a systematicky pomalém jako balvan drtící všechny ostatní zvukové vjemy rozptylující od jeho nerušeného poslechu.
„From The Branches Lovers Hang One Way Trip To The Promised Land Side By Side And Hand In Hand Nobody Knows If Dreams Were Found“ („Boneflower“)
Projekt AVATARIUM proto na sebe nenechal dlouho čekat a krátce poté, co se v září loňského roku představil s EP „Moonhorse“ (obsahujícím i symbolickou předělávku BLACK SABBATH „War Pigs“), došlo i na regulérní dlouhohrající debut, který už do vínku nedostal žádný další název. Leif Edling se na něm obklopil kytaristou Marcusem Jidellem, klávesákem Carlem Westholmem, bubeníkem Larsem Sköldem (TIAMAT) a dosud víceméně neznámou pěnicí Jennie Ann-Smith, která ovšem, slovy filmového producenta řečeno, hraje druhou hlavní roli.
V té první se samozřejmě leskne sám doomový velmistr, který si, jak je jeho dobrým zvykem, vzal na bedra nejen čtyři tlusté dráty, ale rovněž veškerou hudbu a texty, co jich jen v necelých padesáti minutách „Avataria“ naleznete. A je to pochopitelně především o vyvolávání starého dobrého ducha CANDLEMASS, který nicméně ve spojení s vokálem Jennie Ann-Smith dostává nový, odlehčenější výraz, do slova a do písmene přeplněný jejím lehce melancholickým a zároveň krásně melodickým zpěvem.
Zůstáváme však stále spolehlivě na metalovém poli a to je myslím to, co činí nahrávku tak lákavou, zejména ve chvílích, kdy se Leifovi daří napsat skutečně silné kusy s mimořádně vyvedenými riffy. A že se mu to daří téměř pokaždé ze všech sedmi položek alba, je prakticky celý jeho hrací čas plný opravdu prvotřídního, poněkud netradičně jemně a smyslně naladěného doom metalu, sem tam důmyslně odkazujícího i na sedmdesátá léta. Mých osobních favoritů je hned několik (mezi nimi zejména „Boneflower“ a „Bird Of Prey“, nepostrádající patřičné napětí, jež je ještě více našponováváno tahavým tempem a krásně mrazivými texty), ale nepochybuji o tom, že objektivní předpoklady pro zaujetí mají i ty skladby, které zrovna mně do ucha úplně nezapadly (tedy „Tides Of Telepathy“ a „Lady In The Lamp“, abych byl v tom skromné výčtu položek alba konkrétní).
„Avatarium“ je tedy určitě přesnou trefou do zhoubného, která potěší o to víc, oč je výsledkem právě z dílny Leifa Edlinga alias skladatele, který toho má evidentně ještě hodně co říci. V jeho světle bych se pak rozhodně nebránil nějakému tomu živému koncertnímu provedení, které by v případě festivalů mohlo být o dvojitém potěšení, neboť tak jako třeba na letošním Roadburn Festivalu v holandském Tilburgu by na jednom pódiu při jedné příležitosti mohli stanout nejen AVATARIUM, ale i CANDLEMASS, přehrávající pro letošek živě kompletní album „Ancient Dreams“…
U debutového album AVATARIUM považuji za svou největší chybu, že jsem je neslyšel před zasláním výsledků do Metalové Valhally 2013. Tutově by bylo na medailové pozici!
Jestli někdy někdo narazil na poklad, je to kapelní boss Leif Edling. Tím pokladem je zpěvačka Jennie-Ann Smith, v jejímž hrdle se skrývají drahokamy. Ve spojení s melancholickou hudbou AVATARIUM, v níž je jasně slyšet hudební odkaz BLACK SABBATH, vás chytí za srdce a už nepustí. Dostane se vám drsných hlasových rejstříků i velmi citlivých.
Kdybych měl hlasovat pro příští zpěvačku Bond-songu, byla by to Jennie-Ann. A kdybych měl volit hudební překvapení roku 2013, byli by to AVATARIUM.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.